Zpátky v nemocnici

Zdravím vás všechny, kteří čtete moje články, a​​ řeknu vám, že ještě stále umím mamku a taťku překvapit!

Byl pátek a byla pouť - to se ví, že mě tam naši vzali i s babičkou, dědou a strejdou. Skoro celá rodina pohromadě. Moc se mi tam líbilo, jezdila jsem na kolotoči v autíčku a taťka mi vystřelil růži.

Pak přišla noc a moje tělo začalo zlobit. Teplotka mi vylítla a všichni jsme si mysleli, že mi roste zoubek. Ale nebylo to tak. Moje vysoká teplota trvala 4 dny a jiné příznaky nemoci se neobjevily. Potom se mi najednou objevily v celé pusince, krčku a bradičce afty a opary. Nazvali to aftózní stomatitidou.

Moc to bolelo a bylo to všude. Bolelo to až tak, že jsem přestala jíst a pít. Mamka už nevěděla, jak mě donutit papat. Musela jsem teda odjet s mamkou do nemocnice v Brně, kde nás hned hospitalizovali na infekčním oddělení. A jelikož jsem ještě stále nechtěla pít a jíst, zavedli mi do ručky jehlu, aby mi mohli podávat léky a všechno, co bylo potřeba. Velké štestí je, že v Brně už vědí, jak nám motýlkům zafixovat kanylu, aniž by ji na nás lepili. To by ji potom totiž nejspíš strhli i s mou kůží. Stejně se mi to ale nelíbilo, museli mě držet a špatně se mi s ručkou hýbalo (měla jsem na ni dlahu, abych ruku nemohla ohýbat). Ale mamka říkala, že to bude dobrý a že mi pomůžou. Věřila jsem jí a radši šla spinkat.

Uvelebili nás v pokojíčku a začali mi podávat léky kanylou. První dva dny jsem prospala, neměla jsem už sílu a energii. Pořád jsem nejedla a nepila a s těma hadičkama se špatně hrálo a špatně spalo u mamky v náručí. Po dvou dnech jsem usoudila, že už tu jehlu nechci a nepotřebuju, tak jsem si ji vytáhla. To se prý nesmí, ale já to udělala, když se mamka nedívala. Trošku se na mě zlobila, proto jsem radši začala aspoň trošku jíst a pít, abych jí udělala radost.

Pak už se můj stav pomalu lepšil a začala jsem se tam mooooc nudit. Přeci jen doma je doma. Když nastal 5. den mého pobytu v nemocnici, jedla jsem a pila a předváděla se. Mým oblíbeným kouskem bylo "prdelko-lezení". To proto, že nemůžu k lezení používat bolavá kolínka, tak jsme přišla s takovýmto nápadem. A samozřejmě každá cesta končila u dveří pokojíčku, protože už jsme s mamkou chtěly domů. A  povedlo se, pustili nás.

Sice tam na mě a maminku byli všichni moc hodní, ale doufám, že už tam nebudu muset jet....

Vaše Rebeka