Zpátky v nemocnici
Byl pátek a byla pouť - to se ví, že mě tam naši vzali i s babičkou, dědou a strejdou. Skoro celá rodina pohromadě. Moc se mi tam líbilo, jezdila jsem na kolotoči v autíčku a taťka mi vystřelil růži.
Pak přišla noc a moje tělo začalo zlobit. Teplotka mi vylítla a všichni jsme si mysleli, že mi roste zoubek. Ale nebylo to tak. Moje vysoká teplota trvala 4 dny a jiné příznaky nemoci se neobjevily. Potom se mi najednou objevily v celé pusince, krčku a bradičce afty a opary. Nazvali to aftózní stomatitidou.
Moc to bolelo a bylo to všude. Bolelo to až tak, že jsem přestala jíst a pít. Mamka už nevěděla, jak mě donutit papat. Musela jsem teda odjet s mamkou do nemocnice v Brně, kde nás hned hospitalizovali na infekčním oddělení. A jelikož jsem ještě stále nechtěla pít a jíst, zavedli mi do ručky jehlu, aby mi mohli podávat léky a všechno, co bylo potřeba. Velké štestí je, že v Brně už vědí, jak nám motýlkům zafixovat kanylu, aniž by ji na nás lepili. To by ji potom totiž nejspíš strhli i s mou kůží. Stejně se mi to ale nelíbilo, museli mě držet a špatně se mi s ručkou hýbalo (měla jsem na ni dlahu, abych ruku nemohla ohýbat). Ale mamka říkala, že to bude dobrý a že mi pomůžou. Věřila jsem jí a radši šla spinkat.
Uvelebili nás v pokojíčku a začali mi podávat léky kanylou. První dva dny jsem prospala, neměla jsem už sílu a energii. Pořád jsem nejedla a nepila a s těma hadičkama se špatně hrálo a špatně spalo u mamky v náručí. Po dvou dnech jsem usoudila, že už tu jehlu nechci a nepotřebuju, tak jsem si ji vytáhla. To se prý nesmí, ale já to udělala, když se mamka nedívala. Trošku se na mě zlobila, proto jsem radši začala aspoň trošku jíst a pít, abych jí udělala radost.
Pak už se můj stav pomalu lepšil a začala jsem se tam mooooc nudit. Přeci jen doma je doma. Když nastal 5. den mého pobytu v nemocnici, jedla jsem a pila a předváděla se. Mým oblíbeným kouskem bylo "prdelko-lezení". To proto, že nemůžu k lezení používat bolavá kolínka, tak jsme přišla s takovýmto nápadem. A samozřejmě každá cesta končila u dveří pokojíčku, protože už jsme s mamkou chtěly domů. A povedlo se, pustili nás.
Sice tam na mě a maminku byli všichni moc hodní, ale doufám, že už tam nebudu muset jet....
Vaše Rebeka
Rebečin příběh
05. ledna 2020 Ohlédnutí za 2019Letos mi už bylo 5 let, tak jsme se s mamkou a taťkou rozhodli, že začnu chodit do školky. Ono najít školku, která by mě vzala, taky nebylo tak jednoduché, ale nakonec jsme našli tu správnou. Když…
Pokračovat ve čteníRok 2018 byl pro nás plný vodních radovánek. Hlavně v létě a to mě moc bavilo. Konečně jsi zjistila, že koupání může být i sranda a nejen bolest a utrpení.
Pokračovat ve čteníAhojda, tak se rok sešel s rokem a máme za sebou už V. ročník charitativního běhu s Rebečkou. Chtěla bych Vám všem moc poděkovat za účast a podporu při běhu. Podle mě vše dopadlo úžasně, moc…
Pokračovat ve čteníČihákovi
Naše rodina, tedy Rebečina maminka Míša, tatínek Richard a pětiletý bráška Ríša, bydlí ve východních Čechách. Až do narození Rebeky jsme žili jako kterákoliv jiná mladá rodina – svůj čas jsme dělili mezi práci a společně strávené chvíle při sportu a na výletech.
S malou Rebekou a nemocí motýlích křídel nás teď čekají velké změny a každodenní náročné ošetřování. Je to sice těžké, ale jsme pevně rozhodnuti se nevzdat, bojovat a i přes omezení žít plným a šťastným životem. Naše děti za to stojí!