Druhý týden
Tak táta se nám zdekoval na celý týden do práce, takže jsme s mamkou musely válčit samy. Myslím, že jsme to ale zvládly, mamka je moc šikovná a bezvadně se o mě stará. Týden uběhl rychle, táta v pátek dorazil s babičkou Dášou a dovezl úplatky ve formě perníků, takže jsme mu dlouhou nepřítomnost odpustily.
Víkend ovšem nebyl žádná sláva, měla jsem vysokou horečku a vůbec se mi to nelíbilo. Naštěstí mi ji brzo srazili, tak se naši zase uklidnili a i mamka si mohla dopřát zasloužený odpočinek.
Kluci ji vzali po obchodech a za odměnu za vzornou péči ještě do cukrárny. Ta měla radost! A já taky, přece jenom s mlíčkem mamce odsávám taky spoustu energie, a čím je máma spokojenější, tím jsem spokojenější i já. A navíc si nějaké to rozmazlování teď opravdu zaslouží!
Bojujeme s infekcí
Bohužel v neděli se mi dostal zánět do nohy, teploty stouply a začaly další problémy… Na klinice navíc zrovna nebyl nikdo, kdo by měl zkušenosti s převazem takových motýlích prcků, jako jsem já, tak to nakonec zbylo na mamce. Ale statečně se s tím poprala. Pak už se to zase zlepšilo, teplota mi klesla a neobjevily se ani nové puchýře, tak byli všichni veselejší.
V pondělí už musel Ríša poprvé po prázdninách zase do školky, a tak se tam vypravil s tátou. Ti dva o sebe pečují a nedají jeden na druhého dopustit, takže když se Ríša styděl, táta ho naučil trik, jak rukou odehnat trému a stydlivost. Paráda! Ovšem já tedy asi stydlivka nebudu, už 14 dní ležím v posteli jenom v plínce, návštěvy nenávštěvy, takže mám parádní trénink.
Úterý to už je jiné kafe, ráno se kolem mne rojí pět doktorů, oči navrch hlavy a zase nevědí, co s mojí horečkou. Naštěstí již měli výsledky pátečních stěrů, a věděli proti čemu zasáhnout napřímo. Kanyla do hlavy tedy není nic příjemného, ale pomohla a konečně byli rodiče zase o něco klidnější.
Ríša zatím dostal nové brusle a hokejku a táta dostal zabrat s papírováním. Byrokracie tady bují, a když ho honili jako nadmutou kozu s tím, že si pro zbytek papírů má přijít zítra, tak je poslal kamsi. A já se mu vůbec nedivím!
Diagnóza nejistá
Napětí houstne, některé z testů budou brzy hotové, ale na jiné zase prý půl roku počkáme. Takže zatím můžeme jenom doufat, že to všechno dobře dopadne…
Mamka si neužije ani chvíli klidu a dostává další ránu – zase se do mě dal nějaký zánět. A navíc na dětské JIPce aktuálně není nikdo, kdo by mě uměl převázat, tak se toho musí ujmout sama. Je statečná a šikovná, tak se jí to povede skvěle, ale na náladě jí to rozhodně nepřidá. Zase zesmutní a přemýšlí, proč se to všechno muselo stát zrovna nám…
Co si budeme říkat, prostě to není fajn.
Ale zítra už bude zase veselejší povídání, protože táta slíbil, že se s námi podělí o zážitky z čistě chlapské domácnosti, kterou teď s Ríšou vedou. Už se na ně těším!
Rebečin příběh
05. ledna 2020 Ohlédnutí za 2019Letos mi už bylo 5 let, tak jsme se s mamkou a taťkou rozhodli, že začnu chodit do školky. Ono najít školku, která by mě vzala, taky nebylo tak jednoduché, ale nakonec jsme našli tu správnou. Když…
Pokračovat ve čteníRok 2018 byl pro nás plný vodních radovánek. Hlavně v létě a to mě moc bavilo. Konečně jsi zjistila, že koupání může být i sranda a nejen bolest a utrpení.
Pokračovat ve čteníAhojda, tak se rok sešel s rokem a máme za sebou už V. ročník charitativního běhu s Rebečkou. Chtěla bych Vám všem moc poděkovat za účast a podporu při běhu. Podle mě vše dopadlo úžasně, moc…
Pokračovat ve čteníČihákovi
Naše rodina, tedy Rebečina maminka Míša, tatínek Richard a pětiletý bráška Ríša, bydlí ve východních Čechách. Až do narození Rebeky jsme žili jako kterákoliv jiná mladá rodina – svůj čas jsme dělili mezi práci a společně strávené chvíle při sportu a na výletech.
S malou Rebekou a nemocí motýlích křídel nás teď čekají velké změny a každodenní náročné ošetřování. Je to sice těžké, ale jsme pevně rozhodnuti se nevzdat, bojovat a i přes omezení žít plným a šťastným životem. Naše děti za to stojí!